Tobruk

Napsali o nás

Karel Klinovský: Na to, že by se mi mohlo něco stát, příliš nemyslím

Třináct českých herců v Tobruku očekávalo, že vojenský výcvik bude legrace

Blatiny/ Přečkat mrazivou noc ve sněhovém iglú nebo v záhrabu na kopci nad Blatinami? Proč ne? Zhruba dvacítka nadšenců ze všech koutů republiky tuto akci neoficiálně nazvanou Eskymácký víkend uspořádala již po osmé. Ačkoliv k hlavním organizátorům patří generál ve výslužbě Jan Vachek, někdejší velitel vzdušných sil Armády České republiky, lidé, kteří si s oblibou ustelou ve sněhu, nejsou jenom z řad profesionálních vojáků či členů aktivních záloh. Lékař, studentka, lektorka, šéf jazykové školy
Nad stavbou sněhového iglú a tím, aby se všichni zúčastnění dočkali v mrazu ve zdraví rána, podle mínění účastníků akce bděl člověk nad jiné povolaný, a to ať v mrazu, nebo v tropických vedrech - plukovník Karel Klinovský. Profesionál, jehož jméno utkvělo v povědomí veřejnosti především v souvislosti s válečným filmem režiséra Václava Marhoula Tobruk. Právě on tehdy "vyfasoval" třináct mladých herců, ze kterých měl "vypiplat" vojáky, kteří se na filmovém plátně chovají jako profesionálové. Jako ti z 11. československého pěšího praporu, již od 21. října do 10. prosince roku 1941 vedle britských a australských jednotek bránili libyjskou pevnost Tobruk před německými a italskými protivníky

Je pravda, že ani jeden z třinácti herců, kteří ztvárnili postavy vojáků, nebyl na vojně?

Je to pravda. Přivedli mi třináct kluků, většinu z nich tak kolem pětadvaceti let, kteří měli představu, že si budou hrát na vojáky a bude to ohromná sranda. Něco, co ještě nezažili. Do té doby žili jen svým divadlem, starali se, jestli seženou kšeft, případně zda má cenu ho vzít, prostě existovali ve městě v takovém tom uměle vytvořeném světě.

Takže to asi zase taková "sranda" nebyla...?

Nejdříve absolvovali vojenský výcvik ve Vyškově. To byla pro některé z nich pořádná zabíračka. Jeden z nich se tam sesypal, prostě že už to dál nezvládne. A už tam z nich začala vznikat ta správná parta. Ostatní ho podrželi, když byl na dně, a přesvědčili ho, že to vydrží, protože oni to přece ví. A jelo se dál. Noa v poušti, tam se pak už nedalo odpadnout

Se svými "ovečkami" jste se ale moc nemazlil

Ten výcvik nebyl žádná procházka růžovou zahradou, to je pravda. Když jsem byl u speciálních jednotek, ještě za bolševika, byl takový výcvik naprosto běžný. Ale ti kluci to vzali. Nebyli nešťastní ze mě, jak jim dávám zabrat, byli nešťastní ze svých chyb. Uvědomili si, že jsou produktem téhle společnosti, a co to s nimi udělalo. Když jsem ale pak viděl jejich zápal, samozřejmě mě to potěšilo. Tehdy jsem taky někde zodpovídal otázku, jestli bych s těmi lidmi jel do mise. Věděl jsem hned, že ano. Fakt bych tam s nimi jel.

Výcvik ve vyškovské vojenské akademii a trénink v poušti ale asi nelze moc srovnávat. Co bylo pak?

Než jsme odletěli z Prahy, absolvovali herci mimo jiné skoro strašidelnou přednášku od nějakého herpetologa, který jim popsal všechny hady, štíry a podobná zvířátka včetně barvitého vylíčení následků jejich uštknutí či štípnutí. Namístě nás pak odvezli ke staré francouzské legionářské pevnosti, kde stály čtyři stany. V těch jsme měli následující tři měsíce žít. Třináct herců, já, režisér Marhoul a kněz (kaplan major Pavel Ruml). A já jsem je měl seznámit s pouští. Tak dobře. Vzal jsem je k dunám, každý si s sebou musel vzít láhev nějakého alkoholu. Koukali jsme na ten písek, během dvaceti minut jsme to všechno vypili a šli spát do pouště. Na dotazy ohledně hadů a štírů se nedalo říct nic jiného, že v tomhle stavu se jim všichni musejí velkou oklikou vyhnout

Všude kolem poušť, přes den pořádná dřina, vedro, plno much, žádné povědomí o okolním světě. A už vůbec ne mobily, internet a další vymoženosti civilizace

To bylo nutností. Aby se herci co možná nejvíce přiblížili dobové skutečnosti. Filmový štáb za námi vždycky ráno přijel z pětihvězdičkového hotelu a tak jednou za osm nebo devět dní nás tam vzali se osprchovat. A někde se ta obrovská změna, kterou ti kluci zažili, musela projevit. Když jsme poprvé přijeli do hotelu, všichni hosté na nás koukali, jo, to jsou ti herci z pouště. Mysleli si, že budeme něco ve stylu hollywoodských hvězd. Jenže my jsme to nějak přehnali s alkoholem a slušně řečeno tam udělali trochu binec. Trochu dost. Když jsme do hotelu přijeli podruhé, visely už všude cedule se zákazem vstupu a zákazem prodeje alkoholu. Prý už se dopředu báli, že zase přijedou "lidi z pouště". Když to takhle povídám, nejspíš to vypadá, že se tam z nás zákonitě museli stát alkoholici, ale skutečně to tak nebylo. Nato jsme měli moc práce

Kromě toho, že jste se ve filmu Tobruk mihl v roli velitele 11. československého pěšího praporu podplukovníka Karla Klapálka, jste si prý vyzkoušel i roli kaskadéra?

Roberta Nebřenského, který v tom filmu hraje největšího hajzlíka, měli v jedné scéně dva Slováci zkopat. A to pořádně, takže se to moc kašírovat nedalo. Jenže kaskadér by vyšel na 180 tisíc a musel by přiletět z Prahy, tak jsem kývl, že to udělám. Řekl jsem, co a jak mají herci udělat, ale točilo se to asi osmkrát a vojáci měli těžké okované boty. Dopadlo to tak, že mi málem skalpovali obličej, ze zad jsem měl strženou kůži a byl jsem pořádně domlácený. Kromě toho jsem měl zlomená tři žebra, ale to jsem se dozvěděl až později, ještě jsem tam s tím dalšího půldruhého měsíce chodil. Bolelo to, ale co tam s tím? Doktor mi pak po návratu řekl, že jsem měl štěstí, protože kdyby to šlo o kousek dál na ledvinu, aby bych dopadl podstatně hůř. Měl jsem štěstí. Ale jinak, co budu povídat. Zkušenost k nezaplacení, to se prostě nedá popsat

A co herci? Na obrazovkách se z nich stali skuteční vojáci, ale co pak? Nechala na nich vaše "výchova" nějaké stopy?

Podařilo se nám při natáčení vytvořit skvělou partu a dodnes se spolu vídáme. Ti lidé se dostali do něčeho jiného, než co do té doby znali, a na pozadí toho naprosto změnili svůj dosavadní život. Poznali, že existují ještě jiné hodnoty, dneska se mnou jezdí po vandrech na chaty, kde není voda ani elektřina, lezou semnou po horách, někteří si skočili s padákem. Někdy mě skoro až děsí, jak moc jsem jim zasáhl do života.

Vy jste ale především voják; co bude dál?

Dál? Příští rok mi bude padesát. Mohl bych to už pomalu zabalit, třeba by se pro mě našla nějaká ta "trafika", těžko říct. Ale zatím nechci. Šéfuji armádnímu výcviku ve Vyškově, projdou přese mě všechny jednotky, které míří do Afganistánu, Kosova nebo Iráku, připravuji výcvik armádních potápěčů nebo výsadkářů. Snažím se, aby to tak nějak klapalo. Protože pořád tomu všemu věřím a chci, aby tahle armáda fungovala. A to i přes to, že narážím na dost překážek.

A volný čas, pokud tedy nějaký máte?

Dokážu vypnout. Vypustit práci a věnovat se svým zálibám. Mám rád přírodu, lezu na skály, miluji Afriku. A strašně mě těší, že moje desetiletá dcera to podědila po mně. Příští rok bych se chtěl zase podívat do Afriky, už jsem tam absolvoval čtyři expedice, tahle by měla být největší, chtěl bych si ji dát k těm padesátinám. Zatím jsem byl v Botswaně, Tanzanii, Zimbabwe, Namíbii. Cestu si vždycky do posledního puntíku naplánuji sám, žádná cestovka. Jedu tam, kam sám chci. Miluji zvířata i lidi, miluji Afriku a také vyjádření Hemingwaye, který řekl, že když máš rád zvířata a lidi, nejezdi do Afriky, nebo se tam budeš muset celý život vracet.

Kam by měla vaše pátá africká expedice směřovat?

Ze všeho nejdříve bych chtěl přejet poušť Kalahari. Je tam jedna hora, říká se jí africký Matterhorn, jsou tam osmnáct tisíc roků staré křovácké kresby. A když tam člověk vyleze, může si na vrcholu v noci roztáhnout spacák, kouřit a popíjet pivo a dívat se přitom na oblohu. Nad ním je dvacet milionů hvězd, kouká na to a připadá si proti tomu všemu strašně malinký, je v tom taková pokora. Kolem široko daleko nikde nikdo, to snad už jinde na světě není

Afrika, expedice, lezení po skalách a podobné ne moc "klidné" koníčky. Nepřipouštíte si nebezpečí?

Mocna to, že by se mi něco mohlo stát, nemyslím. Neovládáme sice přírodu, ta s námi pěkně mává, ale někdy se dá ovlivnit. Tím, že ji člověk zná. Tak se tím řídím. A chci si uchovávat jen ty pěkné zážitky. Asi už mám v sobě nějakou clonu nebo co, která vymazává to špatné. Atak se snažím žít, ale především si každý den užít.

Karel Klinovský

- narozen 15. 3. 1960
- po absolvování vysoké vojenské školy působil od roku 1983 v různých funkcích u jednotek hloubkového průzkumu a speciálních jednotek
- účastnil se několika zahraničních misí na území bývalé Jugoslávie a Iráku
- v roce 1993 byl vyznamenán francouzským válečným křížem za záchranu 75 francouzských vojáků na území Chorvatska
- absolvoval různé speciální kurzy v USA, Velké Británii, Německu a Nizozemsku - v letech 2002- 5 působil na vojenském velitelství NATO v Belgii

Vysočina - týdeník | 26. 02. 2009 | LENKA MAŠOVÁ

zpět >>