Tobruk

Napsali o nás

DVAKRÁT MĚ MÁLEM ZASTŘELILI...

Za film Tobruk o československých vojácích za druhé světové války dostal letos v březnu Václav Marhoul tři České lvy, uniformu obléká i jako příslušník aktivních záloh české armády. Válka je pro něj to nejhorší, co vůbec existuje, ale než se nechat zotročit, raději bude bojovat.

Když se tak rozhlížím po vaší kanceláři, máte tu spoustu věcí, ale všechny úhledně srovnané do posledního papíru. Jste puntičkář?

Nesnesu bordel, protože v něm nikdy nic nenajdu. Jsem puntičkář, ale zároveň mám v sobě duši anarchisty. Mám velký problém třeba s disciplínou.

Vy? Voják?

Nemám s ní problém u lidí, které respektuji. Naslouchám, poslechnu, podřídím se, vyhovím, protože jejich názoru a jich osobně si vážím. Jakmile se ale setkám s hlupákem, tak problém mám. A vždycky jsem měl. A vždycky mít budu. Bez ohledu na funkci, postavení, vzdělání, majetek...

Jak se tahle nedisciplinovanost projevuje konkrétně?

Nenaslouchám, neposlouchám, nepodřizuju se, nevyhovím...

Řekněte mi, jak žije režisér, který loni uvedl do kin úspěšný film a letos za něj sbírá ocenění?

Stále pracovně. Pořád dělám na Tobruku. Jako scenárista jsem skončil s prací před třemi lety, jako režisér loni, ale moje úloha producenta je svým způsobem evergreen. Teď právě se film připravuje na různé festivaly, probíhají jednání o zahraničních prodejích, taky s ním navíc stále jezdím někam do zahraničí. Vedle toho distributor organizuje po celých Čechách a Moravě projekce a diskuse pro studenty středních škol. Nazývám to misionářskou činností, protože se většinou setkávám s jejich naprostou neznalostí historie. Kdyby jen o našich novodobých dějinách, ale když se jich zeptáte, co se kupříkladu stalo 17. listopadu 1989, nevědí to taky. Většinou. Jejich chyba to ale není. Nikdo z rodiny jim ty informace nedal a ve škole buď taky vůbec, nebo naprosto nezáživně.

Nemrzí vás, že z pětileté práce je nakonec 102 minut filmového materiálu, který běží v kině pouhé tři měsíce?

Ne. Tak to prostě je. Film ale nežije jen v kinech. Má dlouhý život. Zrovna dneska ráno jsem pořádal snídani pro herce z Tobruku a předával jsem jim film na DVD, které jsme si navzájem podepisovali. Vlastně je to bizarní, když si uvědomíte. že taková malá krabička reprezentuje pět let práce. Když máte v ruce aspoň ty dvě obrovské přepravky se šesti velkými cívkami pětatřicítky, má to minimálně nějakou hmotnost. DVD váží pár gramů, a obsahuje v sobě tuny a tuny úsilí mého, ostatních členů štábu a herců. Zkrátka: když se film podaří, máte ho v hojném počtu na DVD, pak ve všech možných televizích, které ho pravidelně opakují... Tím vlastně žije neustále. Nejhorší, co se může každému filmu stát, je to, když je zapomenut. To teprve bolí.

Co vlastně plánujete točit teď?

Rád bych natočil jedno drama. Zrovna jednám o právech, nedávno jsem se vrátil z jednání v Chicagu. Je to slavná předloha od jednoho slavného spisovatele. Ale víc prozradit nemůžu, jsem na tohle pověrčivý, mohl bych to zakřiknout a ta práva by mi nakonec neprodali.

Budou se vám, coby úspěšnému producentovi a režisérovi, teď lépe shánět peníze?

Troufám si říct, že ano. Ale pořád to bude martyrium, nikdy to nebude jednoduché. Na svůj první film Mazaný Filip jsem peníze sháněl šest let. Uspěl a i když následující Tobruk byl třikrát dražší, financoval jsem ho vlastně pouhých dva a půl roku.

Platí u vás rčení, že s jídlem roste chuť, nebo se opájíte příjemnými pocity z úspěchu Tobruku, a na plac se nehodláte tak rychle vracet?

Ani jedno, ani druhé. Pokud se mi nepodaří koupit práva na ono zmiňované drama, budu takříkajíc na vodě. Ale nebudu točit další film jenom proto, že bych měl. Počkám klidně čtyři pět let, než mě potká další látka, která mě natolik zaujme a natolik vnitřně sežere, že budu schopný obětovat jí dalších pět let svého života, počínaje psaním scénáře. Kdybych byl jenom režisér, měl bych asi pohodlný život. Čekal bych, který scenárista mi zrovna pošle scénář a který producent mně ho bude schopný zafinancovat. Mezitím bych se "režijně" potácel po Praze, chodil do kaváren, hodně četl, díval se na filmy a čas od času bych si zahrál v Divadle Sklep, což činím i teď.

To vás Tobruk tak dobře uživí, že si můžete dovolit čtyři pět let čekat?

Ale ano. Živí mě hlavně zahraniční prodeje, a ty vypadají v případě Tobruku velmi slibně. Ty výnosy mi dovolí dva tři roky nehonit kšefty, a přitom uživit rodinu i firmu. Kdyby film nevydělal, byla by to trochu jiná kapitola. Nemohl bych si dovolit být takový sobec, trvat si na svém a všechno ostatní házet za hlavu. Jenže za všechno se platí, i za nezávislost a vnitřní svobodu. Mojí existenční konstantou je nejistota pomalu úplně ve všem. Na druhou stranu by mě zničilo, kdybych měl nastoupit do práce s pevně stanovenou pracovní dobou a podrobovat se rozmarům šéfa - tohle udělejte, a tohle nedělejte. Na to jsem příliš uvykl svobodě a pocitu zodpovědnosti sám za sebe.

Nikdy jste se nedostal do situace, že byste uvažoval o pevném zaměstnání?

Ale jo, třeba před dvanácti lety. To bylo mé nejhorší období v životě. Neměl jsem tehdy ani na nájem, zkrátka ani korunu.

Ale nešel jste a nestal jste se zaměstnancem...

Ne. Přežíval jsem ze dne na den. Naštěstí mám kamaráda, výtvarníka Jaroslava Rónu, který mi tenkrát půjčil sto tisíc, abych přežil, založil firmu a sehnal první zakázku. Kdyby to neudělal, zřejmě bych někam nastoupit musel. Jenže on pevně věřil tomu, že se mi to povede a že mu ty peníze vrátím. A já mu je skutečně vrátil. Ale žít s pocitem, že někomu dlužíte peníze, není vůbec jednoduchá záležitost.

Vy jako režisér jste samouk...

Naprostý.

Jak se to dělá, že se člověk naučí být filmovým režisérem?

To teda opravdu netuším. Na FAMU jsem vystudoval produkci. Před Mazaným Filipem jsem v životě nerežíroval ani krátký film. Pokud nepočítám režii na divadle, ale to je typově úplně jiná práce, nikdy jsem zkrátka předtím nevedl herce před kamerou. Byla to ode mě drzost.

Když jste zmínil to divadlo - třicet let hrajete v Divadle Sklep. Ještě vás to baví?

Strašlivě.

Kvůli lidem?

Sklep má v sobě jakousi zvláštní energii. To není jen divadlo, ale ucelená skupina lidí, které drží pohromadě spousta společných zájmů a osobních prožitků. Dodnes se třeba běhá Pivní běh, to s divadlem nemá vůbec nic společného. Ale já se Sklepem nastálo nefunguji, herectvím se neživím. Hraju několikrát do roka, pro svoje vlastní potěšení - a když se to líbí i lidem, tak je to samozřejmě jen dobře.

Když se to tak vezme, máte vlastně dost samotářské povolání. Píšete scénáře, sháníte finance, ale tady, v kanceláři, sedíte sám... Jak to snášíte?

No, já rád bývám sám. Anebo jen s pár opravdu hodně blízkými lidmi. A čím jsem starší, tím to mám radši. Až na opravdu vynucené výjimky, které byly dané prací, by mě za posledních pár let nikdo nedostal třeba na žádnou společenskou akci nebo na večírek nebo nějakou jinou blbost.

Březnoví Čeští lvi byla ta výjimka, protože jste měl nominovaný film?

Ano. Nebyl jsem předtím na Českém lvu pět let - od doby, kdy byl nominovaný Mazaný Filip. A kdyby letos nebyl nominovaný Tobruk, nešel bych tam taky.

Mimochodem, jak jste oslavil zisk tří lvů?

Oslavili jsme ho tady u nás v produkci. To je strategická výhoda, že máme kanceláře právě v Lucerně. Pojal jsem to poměrně velkoryse. Dolů mohli jen nominovaní, takže jsem nejdřív pozval úplně celý štáb a herce, tedy desítky a desítky lidí, do kavárny přímo naproti hlavnímu vchodu do Velkého sálu, tam jsem nechal nainstalovat plazmovou televizi a kabelem propojit do vysílání. Celý slavnostní večer tak všichni dohromady sledovali v˙přímém přenosu, a podle informací to prý prožívali jako nějaký fotbalový zápas - buď výskali, nebo bučeli, nebo tleskali, nebo nadávali. Když přenos skončil, přesunuli jsme se všichni do kanceláří na vepřové hody, kterými jsem asi nazvedl mandle Petru Vachlerovi. Když se to dole v pasáži rozneslo, lidi se vykašlali na karbanátky z červené řepy a chodili se k nám najíst.

Jak vám bylo, když se letos v lednu řešila otázka možného stažení českých vojáků z Afghánistánu?

Byla to ostuda. Upocené hokynaření. Naše mezinárodní závazky se kšeftovaly za 30 korun poplatků u doktora. Bylo mi na blití, ale to je mi v poslední době z úrovně politické kultury v podstatě neustále. Jinak ono je hrozně jednoduché sedět a mudrovat v poslanecké kavárně, kde si chlapci a dívky maximálně ušpiní kravatku či šáteček od lógru nebo hořcice. Problém je, že na rozdíl od většiny lidí, kteří o tom rozhodovali, já jsem v Afghánistánu za posledních pět let dvakrát byl. Taky v sobě chovám idealistickou představu, že válka je až to poslední řešení. Není to nic hezkého, v podstatě je to jen jeden velký hnus. Na druhou stranu, jak vyřešit základní morální dilema a postavit se k naprosto identifikovatelnému zlu, které hlásá do světa, že nás všechny pobije?! V tu chvíli jsou jen dvě možnosti: buď bojovat, nebo se schovat a posléze se nechat zotročit. Varianta jedna je, myslím, správně. Historie se stále opakuje, jen na sebe bere jiný kabát.

Jste politický člověk a jeden z mála známých lidí, kteří se otevřeně hlásí i k radaru.

Mezi mými přáteli je takových lidí spousta, ale asi se bojí to říct. Možná aby neztratili image a v případě celebrit třeba podporu fanoušků.

Proč myslíte, že je tolik lidí v Česku proti radaru?

Většina lidí prožila podstatnou část svého života v komunismu, neměli možnost rozhodovat se a trpěli neustálým nedostatkem. Teď uběhlo dvacet let a společnost, ač se to třeba nezdá, velmi zbohatla. Vždyť tady je pomalu každý milionář... Kolik máme domů, bytů, chalup, chat? Každá z nich má cenu okolo milionu korun. Ale kdekdo pomalu dělá, jakože snad nemá ani co jíst, že rodinný rozpočet zničí třicet korun pro doktora, a večer pak v hospodě v klidu propije a prokouří třeba tři stovky. Ale vážně: umím pochopit, že lidé si teď chtějí užívat svobody, bohatství a že od sebe odstrkují zprávy, které zavánějí nutností řešit jakékoli problémy. Hlavně ty mezinárodní. Nechtějí o nich slyšet a nechtějí o nich přemýšlet. Na radar v Česku nemá podle průzkumu 70 procent lidí názor. Z toho zbytku je většina proti. Antiradaristé to pak společnosti demagogicky předhazují jako celkovou většinu. Dokonce kvalifikovanou. Zpět k historii. Napadlo někoho v roce 1930, že bude válka, že za patnáct let poté bude svět jedno velké rumiště a že kvůli neschopnosti a nevůli cokoli doopravdy řešit a nestrkat hlavu do písku bude jen v Evropě padesát milionů mrtvých? Nenapadlo. Píše se rok 2009. Svět je stále složitější, a ne naopak. Co bude za dva roky? Za deset patnáct let?

Jak jste se dostal do Afghánistánu?

Jak jste sama zmínila, sloužím v aktivních zálohách armády, takže s vojáky v rámci jejich inspekčních cest. Nebyl jsem tam plnit žádné speciální úkoly. Byly to fešácké cesty. Ale i přesto to pro mě byla důležitá osobní zkušenost, která velmi pomohla při psaní scénáře Tobruku. Protože katastrofa pro kteréhokoli scenáristu je, když píše postavy, kterým nerozumí. Mně pomohlo, když jsem mohl nahlédnout do " kuchyně", snažil se pochopit, jak tam vlastně vojáci žijí, nahlédnout do jejich motivací a přemýšlení. Těch několik setkání pro mě bylo naprosto zásadních. Zanechala ve mně silné emoce a vzpomínky na ně. Vzbudila silnou empatii, která trvá dodnes.

Jaké povinnosti má vůbec člen aktivních záloh armády?

Několikrát ročně musím absolvovat povinné cvičení. A ve smlouvě mám taky napsáno, že kdyby se armáda rozhodla, musím okamžitě všeho nechat a jít na dva roky sloužit kamkoli. Pochopitelně v případě války, kterou si nepřeju, bych musel...

Takže byste šel do války?

No jistě. Jinak by to nešlo. Každopádně bych tam šel s obrovským strachem a přesvědčením, že už bych se nemusel vrátit.

Jak si udržuje fyzickou kondici?

Sportuju. Hraju fotbal, volejbal, plavu a každé ráno cvičím. Ne že bych od rána lítal po baráku s činkami, ale člověk v mém věku už nemůže vyhupnout z postele jako králík. Je nutné opatrně vstávat. A potom se rozcvičit. Hlavně záda. Pro mě jako pro kuřáka je sport naprosto nezbytný.

Zatím tělo funguje?

Musím zaklepat na dřevo, ale zatím je to dobrý. Všechno udýchám, ale protože si uvědomuju rizika, jezdím pravidelně a dobrovolně jednou ročně na vyšetření do Masarykova onkologického ústavu v Brně. Dovědět se, jestli mám, nebo nemám rakovinu. Není to nic příjemného, ale určitě platí, že pořád lepší, než být za nevědomého blba, je být za blba vědomého. A já tak sám sebe bez potíží nazvat mohu už jen proto, že kouřím. Kdyby se stal zázrak a ze dne na den by mi to přestalo chutnat, byl bych velmi šťastný člověk. Bohužel, zatím to tak není. Uklidňuju se tím, že mám lepší fyzičku než mnoho dvacetiletých.

V osobním životě žijete se ženou, která má indonéské kořeny. Jezdíte někdy do Indonésie?

Byli jsme tam za celou dobu jednou jedinkrát, před dvanácti lety, kdy tam odjela studovat a já jsem za ní po osmi měsících přijel. Samozřejmě zrovna ve chvíli, kdy vypukl státní převrat. Nijak mě to nepřekvapilo, to se v mém případě většinou tak nějak stává. Jak říká jedna moje sousedka: Vy musíte mít furt něco extra. Jenže tenkrát to byla trochu divočina. Hořely baráky, střílelo se, zabíjeli se cizinci v ulicích. Tam mě poprvé málem zastřelili, když jsem chtěl nafotit jednu protivládní demonstraci. Byl to pěkně hloupý nápad, ale naštěstí ti vládní vojáci z toho kulometu namířeného přímo na mě tenkrát nevystřelili. Stál jsem pod lampou a když uviděli, že jsem běloch, nechali mě na pokoji. To mě asi zachránilo.

Kde to bylo podruhé?

Podruhé mě málem - jak se říká ve vojenské hantýrce - nastřelili v Kábulu. Ze tří metrů jsem hleděl do hlavně nataženého kalašnikova a díval se do očí muži, pro kterého zabít člověka bylo stejně obtížné, jako si zavázat boty. Neznám horší pocit než ten, když víte, že mu stačí o dva milimetry pohnout prstem - a vy přestanete existovat. Teprve v té chvíli si uvědomíte, co to znamená mít doopravdy strach.

MF Plus | 29. 05. 2009 | Jana Benešovská

zpět >>