Tobruk

Napsali o nás

FILM: Syrové peklo války. Marhoulův Tobruk je neokázalou sondou do psychiky pěšáků

Za své vzory označil Václav Marhoul na tiskové konferenci k filmu Tobruk filmy Jdi a dívej se (1985) Eleny Klimové a Tenkou červenou linii (1998) Terence Malicka. Oba dnes už klasické snímky se opírají o často drásavé, ale hlavně maximálně realistické vylíčení válečných hrůz a snaží se jít i pod jejich povrch. Marhoul má jako divák dobrý vkus. A leccos z poetiky slavnějších režisérských jmen se mu podařilo dostat i do jeho druhého celovečerního snímku.

Krása pouště

Filmová pocta československým legionářům, bránícím v libyjské poušti strategický přístav před italskými a německými divizemi, se naštěstí vyhýbá jakýmkoli patriotickým proklamacím, byť by k tomu i téma svádělo. Film nemá ambice být učebnicovou lekcí pozapomenuté historie národa ani uctivým pomníkem veteránům. Tvůrci se koneckonců příběhy dobrovolníků z praporu pod velením pplk. Klapálka jen inspirovali. Marhoula, fanouška vojenství a armádního majora v záloze, nechávají velké dějiny chladným, místo toho se v Tobruku zabývá tím, co se děje v psychice obyčejných pěšáků v padesátistupňovém vedru pod nepřátelskou palbou. A syrovou atmosféru pekla válečných bojů se mu ve filmu podařilo znázornit bez příkras. Reálné události z roku 1941 jsou Marhoulovi odrazovým můstkem pro rozehrání modelového, nadčasově platného psychodramatu o napětí v uzavřené skupině vojáků, vystavené extrémním podmínkám. Soustředí se na dynamiku vztahů uvnitř jednotky, v níž panuje solidarita, kamarádství, ale také otevřené nepřátelství. V expozici příběhu, odehrávající se ve výcvikovém táboře v Egyptě, představuje režisér dobrou desítku postav. Mnohé z nich ale nemají dostatek prostoru, aby se z nich staly plnokrevné figury. To se netýká ústřední trojice aktérů, kteří mají tu výhodu, že je scénář obdařil alespoň náznaky osobní historie a motivací, proč se přidali k "tobruckým krysám". Patří do ní neduživý nováček Lieberman (Petr Vaněk), na němž si antisemitskými nadávkami i fyzickou šikanou pravidelně chladí žáhu agresivní desátník Kohák (Robert Nebřenský). Ten má spadeno i na dalšího z dobrovolnických noviců u praporu, idealistického mladíčka Pospíchala (Jan Meduna), jehož příběh slouží Marhoulovi k tomu, aby na něj navěsil teze o tenké hranici mezi odvahou a zbabělostí. Osudy hrdinů se fatálně protnou v závěru, v němž je tragika a absurdita války působivě zesílená netečnou krásou pouště. Kamera Vladimíra Smutného vůbec dokázala beze zbytku vytěžit fotogenické prostředí severoafrické písečné výhně. Ať už v detailech přejíždí po zaprášených tvářích vyčerpaných vojáků nebo v celcích snímá nekonečnou pustinu, dodává snímku až meditativní rozměr. Marhoul si díky rozpočtu nesrovnatelnému se západními filmy podobného typu nemohl dovolit spektakulární scény. Každý ušetřený halíř ale úspěšně investoval do toho, aby látka měla silnou atmosféru a vypadala na plátně maximálně hodnověrně. Do nejmenších detailů vypiplaná výprava se od odborníka přes vojenskou historickou techniku tak nějak čekala, ale nejvyšší měřítka kvality splňuje i hudba Richarda Horowitze a Sussan Deyhimové a na české poměry neslýchaný zvuk, který má sílu ve vypjatých chvílích přikovat diváky do sedaček. S pocity hrdinů Tobruku - s jejich nesamozřejmou odvahou a přirozeným strachem z neviditelného nepřítele - se dá lehce ztotožnit. Marhoul se navíc ve svém neokázalém pokusu o poctivé válečné drama vyhnul patosu a mnohým žánrovým klišé. Po sterilní hollywoodské vykalkulovanosti Tmavomodrého světa je to v tuzemských podmínkách docela osvěžující změna.