Tobruk

Napsali o nás

Jan Meduna: hrdina Marhoulova Tobruku

Režisér Václav Marhoul mu svěřil hlavní roli ve svém válečném filmu, který dlouho a s obrovskou pečlivostí připravoval. Pro Jana Medunu to byla velká výzva - Tobruk, který právě vstupuje do kin, je jeho filmovou premiérou. "Bál jsem se, jestli to zvládnu," říká.

Ve svých šestadvaceti letech se herec Jan Meduna, který dosud účinkoval především v divadle, objevuje ve filmu poprvé - a hned jako hvězda nového filmu Václava Marhoula. Známý režisér a manažer se na svém novém díle Tobruk s rozpočtem 80 milionů korun skutečně nadřel.
S přípravou začal už před třemi lety, několikrát zajel na obhlídku do severní Afriky, aby vybral nejlepší místo k natočení bojů druhé světové války, jichž se čeští vojáci účastnili. Své herce nakonec podrobil vojenskému výcviku, kde pod dohledem armádních profesionálů na vlastní kůži poznali, co je teprve čeká.
Mladý Meduna vojenskou přípravku nejdřív považoval za absurdní, ale nakonec tvrdé podmínky ocenil. Dnes tvrdí, že by bez ní film o vojácích nemohl točit.


Václav Marhoul pro Tobruk konkurz nepořádal, ale obsazoval role rovnou. Jak vás objevil?


Na doporučení. Václav sháněl mladé kluky a moje spolužačka Irenka Máchová ho pozvala na naše absolventské představení. Když jsme dohráli, počkal na mě a prozradil mi, že by pro mě měl nabídku. Chvíli váhal, ale pak řekl, že jestli nenajde někoho lepšího, tak je role moje. Naštěstí nikoho jiného nenašel!

Dostal jste čas na rozmyšlenou?

Hned jsem souhlasil, že do toho jdu, taková nabídka se přece neodmítá! Věděl jsem, že Václav se v tomhle tématu dobře orientuje, vždyť pořádá i srazy pro veterány. Bylo mi jasné, že to bude dobrý projekt.

Děj filmu se odehrává v čase válečné obrany Tobruku roku 1941. Znal jste historický kontext té bitvy?

Jako každý kluk jsem se o vojáky zajímal, ale abych řekl pravdu, o našich u Tobruku jsem nevěděl. Ale při přípravě na natáčení jsme studovali historické zdroje a setkávali se i s válečnými veterány.

O čem film podle vás pojednává?

Není to prvoplánový válečný krvák. Tobruk je o emocích a idealismu - ten je však hned konfrontován s realitou války a válečné mašinerie. Kluk, kterého hraju, utekl z protektorátu, protože se styděl za svou kolaborující rodinu. Je hozený do světa, chce bránit svou vlast, protože cítí, že to jediné je za války správné. Ale mladí lidé jako on, kteří se nikdy s válkou nesetkali, dost dobře nevěděli, co je čeká. Že třeba budou v situaci, kdy vedle nich bude ležet mrtvý kamarád.

Co vlastně Tobruk o druhé světové válce divákovi řekne?

Že válka je svinstvo a boj proti fašismu a nacismu a vůbec proti jakýmkoli diktaturám je správný. Mladé generace na to nesmí zapomenout, nesmí to brát jako pár řádků v učebnici. Doufám, že tenhle film, díky svému realistickému pojetí, v nich něco nechá. A také se musí znovu připomínat, že lidé, kteří to zažili na vlastní kůži, stále ještě žijí.

Viděli film už nějací pamětníci? Jaké byly jejich reakce?

Strašně se bojíme toho, jak na to budou reagovat veteráni. Jsou to lidé, kteří se dodnes oslovují bratře a dodnes tím žijí. Byl to pro ně tak silný zážitek, že tehdejší události mají pořád na paměti. I když z nich už třeba vymazali ty hnusné věci a pamatují si jen ty dobré.
Ve filmu je otevřená také otázka antisemitismu. U 11. pěšího praporu sloužilo mnoho židovských vojáků a film Tobruk se dotýká i tohoto tabuizovaného tématu. Částečný antisemitismus byl totiž v československých jednotkách historicky doložitelným faktem.
Zatím film viděli jen dva pamětníci druhé světové války. Měli snad jen jedinou výtku: zatímco ve filmu se většina bojů odehrává ve dne, ve skutečnosti se samozřejmě bojovalo v noci. Krajina kolem Tobruku je rozlehlá a přehledná, tak není divu.

Před odjezdem do africké pouště pro vás režisér zorganizoval opravdovou vojenskou přípravku. Jak probíhala?

Byli jsme deset dní na speciálním vojenském výcviku ve Vyškově. A tuhý režim jsme tam měli už od začátku! Hned jsme se naučili, že když se odpočítává a někdo není do deseti vteřin nastoupený na místě, celé družstvo bude potrestáno. Rychle nám došlo, o co půjde, jakkoli se to zpočátku zdálo absurdní. Na jednu stranu byl výcvik psychicky i fyzicky náročný, ale jistým způsobem i velmi zdravý, a to jak pro poznání sebe sama, tak pro seznámení se s ostatními z "herecké jednotky".

Jak vypadal běžný den v přípravce?

Ráno jsme vstali v šest hodin a šli běhat. Když jsme na někoho čekali, protože to třeba tak rychle nezvládal, dělali jsme mezitím kliky. To nás naučilo běhat pohromadě. Pomalu, ale pohromadě. Pak nás čekala rozcvička, snídaně, denní zaměstnání, na konci dne psychologické testy a noční hlídky. Václav řekl, že kdo výcvikem neprojde, natáčet nebude.

Ocenil jste takovou přípravu při natáčení?

Rozhodně. Nemohli bychom přijet do Afriky a začít točit film o vojácích jen tak. Odlétali jsme měsíc po dokončení kurzu.

Jak dlouho jste v Africe byli?

Jeli jsme týden před štábem, abychom si zvykli na místní podmínky. Natáčení samotné pak trvalo celkem jedenáct týdnů.

A kde přesně se to točilo?

V Tunisku, protože v Libyi to z logických důvodů nešlo - tam bychom kvůli režimu nemohli normálně pracovat. Václav sice byl na obhlídkách i v Libyi, ale rozhodl se raději pro Tunisko. Nejdřív jsme byli na místě, kde rostly jenom datlové palmy a všude ležel žlutobílý písek. Pak jsme se přesunuli do kamenité hornaté krajiny, kde se točily scény z bojiště.

To jste tam asi byli za atrakci...

Jenom když jsme v rámci našeho výcviku plnili v poledne pískem pytle na stavbu opevnění. Tam totiž není normální pracovat přes polední vedra. Ale ono se tam jinak dost točí, takže jsou zkušení. Například jeden z našich místních kolegů, patinér, kterému se říkalo Trees, už pracoval na Hvězdných válkách a na Anglickém pacientovi. Mají tedy zkušenosti i s mnohem většími produkcemi.

Kde jste během natáčení bydleli?

Spali jsme na poušti ve stanech. Štáb jezdil do hotelu, ale my herci jsme zůstávali s režisérem na místě. Bylo to dobrodružství, poušť je v noci neuvěřitelná! Byl tam takový klid: osmdesát kilometrů kolem vás nic než písek. Po hektickém natáčení mi to hodně pomáhalo.

Co bylo na natáčení nejnáročnější?

Spíš než poušť nebo místní podmínky bylo pro mě osobně nejnáročnější nezklamat Václavovu důvěru. Nikdy jsem film nedělal, poprvé jsem stál před kamerou a měl jsem z toho strašné obavy.

Obavy v jakém smyslu?

Jestli to vůbec zvládnu! Všechno bylo pro mě nové, včetně spolupráce se štábem. Neznal jsem jejich terminologii, nevěděl jsem třeba, co znamená "točit přes osu". Pořád jsem otravoval a dokola se ptal, a tak mě jednou Václav s kameramanem Smutným srovnali, abych je nechal pracovat. Od té doby jsem se už neptal a doteď třeba nevím, co to znamená.

Překvapilo vás natáčení něčím?

Tím, jak jsou lidi na place sehraní! Třeba právě tým pana Smutného - oni s ním pracují s obrovským respektem a úctou. Skvělé bylo i to, že oni se k tomu nestavěli jen jako k běžné práci; opravdu jim na tom, co dělali, záleželo. Když řeknu, že ti lidé jdou za jedním společným cílem a jde jim o dobrý výsledek, bude to znít jako klišé, ale já jsem to tak opravdu viděl.

Nemohlo to být například i tím závažným tématem?

Podmínkami, tématem a také respektem k veteránům. Ale také tím, že jsme tam byli všichni společně.

Jaké máte plány po Tobruku?

Pro mě je nejdůležitější divadlo, mám hodně práce a teď zrovna začíná nová sezona. Doufám, že nám, divadelníkům, bude pražská radnice a městské zastupitelstvo nakloněno a že nás nedonutí zavřít či přeorientovat divadla, ve kterých působím, tak jak to vypadalo před prázdninami.
Mimo jiných představení se chci nadále věnovat našemu Originálnímu pohybovému divadlu Veselé skoky, se kterým jsme právě byli na dvoutýdenním turné v Anglii. Projeli jsme jihozápadní cíp Anglie a celkem jsme odehráli deset představení.

Jaké byly reakce Britů?

Pozitivní. Nejsou sice zvyklí na podobný druh divadla, ale co vím, tak se jim to líbilo a chtějí nás tam znova!

Máte svou domovskou scénu?

Stálé angažmá nemám. Ale hostuji v Činoherním klubu, v komorním divadle Viola, v divadle ABC a v Rokoku. S Veselými skoky vystupujeme v Divadle v Celetné a se Studiem DVA ve Švandově divadle.




 

Hospodářské noviny / 12.09.2008 / Michala Komrsková | 12. 09. 2008 |

zpět >>