Tobruk

Napsali o nás

Propadl jsem poušti, říká Václav Marhoul

Do kin dnes přichází dlouho odkládaný, finančně náročný a nakonec vybojovaný film Václava Marhoula - Tobruk. Projekt o naší vojenské jednotce hájící za druhé světové války před Italy a Němci pevnůstku v Tobruku chystal přes čtyři roky. Na několik etap rozložil shánění peněz, hledal vhodné africké exteriéry, herce podrobil tvrdému vojenskému výcviku, v nesnadných pouštních podmínkách točil film.


Co z toho všeho bylo nejtěžší?

Sehnání peněz. Ostatní složky jsou vlastně kreativní práce - psaní scénáře, vybírání lokací, natáčení, střižna. Nejhorší jsou peníze. Nejde o to, že se musí sehnat, ale o to, že někteří lidé nejsou schopni vám říct, jestli s nimi můžete počítat. Respektuji, když mi člověk řekne rovnou - ne. Ale ničí mě arogance těch, kteří vás nechají týdny čekat. Rádoby zdvořilý nezájem a jistá zbabělost - jak to znají všichni filmaři. Je to hrozný nešvar českého filmu. Můžu vám říct, že až před třemi měsíci j sem se konečně v klidu vyspal.

Jaký byl tedy finální rozpočet filmu?

Osmdesát milionů. To jsme věděli, že musíme sehnat, za míň už bychom to nenatočili.

Je nějaká scéna, kterou byste tam rád měl, ale z nějakých důvodů to nešlo?

Je. Když se vojáci přesouvají na torpédoborcích do Tobruku, měl j sem k tomu napsané dva obrazy na palubě torpédoborce. A to už se natočit nedalo.

Psal jste si během natáčení deník. Co s ním uděláte?

Psal jsem ho hlavně kvůli svým dětem. Ale teď mi tři nakladatelství nabídla možnost jej vydat. Tak ještě uvidím.

Po poušti se vám nestýská? Vraceli jste se všichni se zjevnou láskou k těm končinám...

Víte, k poušti plné větru, horka, hadů a písečných bouří, kde není tisíce kilometrů nikde nic, si můžete utvořit j en dva vztahy - nenávist, nebo lásku. Já jí propadl. Když jsem odjížděl, řešila se u nás kauza Jiří Čunek. Přijel jsem a zas se řešila kauza Čunek. Tohle mi fakt nechybělo.

Hudbu napsal v Americe žijící Richard Horowitz, a je výborná. Jak jste k němu přišel?

Díky Jaroslavu Rónovi. On mi půjčil Craneovu knihu Rudý odznak odvahy, která mě inspirovala k Tobruku. A pak mi dal ještě před natáčením na cédéčku jeho hudbu. Poslouchal jsem ji úplně ohromený a moc jsem po ní do filmu toužil. Ale netroufal jsem si ho oslovit. Druhý, kdo za to může, Luděk Hudec, který mi říkal - buď drzej a pošli mail, zkus to. Já nakonec sebral odvahu, skladatelův agent zareagoval, já pak poslal scénář a druhý den se mi ozval osobně Richard. Scénář přečetl hned první den! Vysvětloval jsem mu, že honorář bude bohužel v relacích českého filmu a že ho asi neuspokojím. A Richard prohlásil, že peníze ho nezajímají, že rád pomůže evropskému filmu. Jako Američan nerozlišuje - český, polský nebo francouzský, všechno je evropský film. Tak začala naše spolupráce. Každou noc jsme se viděli na skypu. On si ráno zacvičil v L. A. jógu, posnídal svoje bylinky a byl ready. Já taky, ale únavou, protože mi volal v čase, kdy u nás byly dvě ráno. Sedával jsem s cigaretami a kávou, přes tři týdny u skypu totálně hotovej, ale měl jsem hudbu pro Tobruk.

Film jde do kin, všechno klaplo, jste teď spokojený?

Abych byl upřímný, nejsem vůbec schopen definovat svůj stav. Připadám si něj ak rozvrkočen. Pokusil j sem se přenést na plátno určitý pocit, který j sem měl z Craneovy knihy. I proto j sem na závěr filmu umístil jednu jeho báseň vyjadřující hodně toho, čemu jsem se chtěl přiblížit.

Valašský deník / 10.09.2008 / Jana Podskalská | 10. 09. 2008 |

zpět >>