Tobruk

Napsali o nás

Šli by do války. A já s nimi

Populární herec VOJTA KOTEK se v Tobruku neobjeví. Přesto byl u toho, když film vznikal: jako runner čili kluk pro všechno. Splnil si svůj sen.

Fascinovala ho poušť pochopil, že bez vody to tam nejde, takže ji nosil i ostatním. Tahal bedny, honil tuniské kolegy. A vůbec těhle svých zkušeností nelituje.

Když už jste chtěl zažít filmování ve funkci runnera, doslova běžce nebo posla, proč jste si k tomu vybral zrovna Tobruk?

Hned když jsem v MF DNES četl první článek, že se Tobruk chystá, napadlo mě: U toho bych chtěl být! Potom jsem točil komedii O život s Robertem Nebřenským, ten o Tobruku pořád mluvil a já mu záviděl - taky bych jel na poušť! Z Vyškova se Nebřenský vrátil úplně jiný, sáhl si při výcviku na dno, ale taky se přiblížil vnitřním běsům... Zkrátka jsem se mu svěřil, že za takový zážitek bych klidně nosil tašky. Nebřenský zavolal Marhoulovi, předal mi ho, on se jen zeptal: Fakt to myslíš vážně? Tak já ti dám vědět. A splnil slovo. Dotočil jsem O život a jel za nimi.

Oč jste kvůli nošení tašek přišel?

Nestihl jsem hned první měsíc ve škole, ale za to mi to stálo.

Vybavíte si svůj první pocit po příletu do Tunisu?

Bylo jich strašně moc. V médiích psali, že je Marhoul blázen a generál a že si všichni hrají na vojáčky, takže ještě v letadle jsem přemýšlel, jestli mám zasalutovat, že se hlásím do služby.

A ty další pocity? Co jste vlastně očekával?

Že si vyzkouším něco jiného - jako herce vás chovají v peřince, abyste si neublížil, kdežto tady nebudu mít, co si sám neudělám. Lákala mě poušť, ale přiznám i lehce škodolibou zvědavost, jak to Češi zvládnou. A jak se to vůbec dělá, jak tam všechny věci dostanou a co zvláštního se odehraje v izolovaném kolektivu.

Přijali vás, hvězdu v roli poskoka, bez problémů?

Už cestou z letiště se třemi herci jsem cítil, že do toho vlaku nastupuju pozdě, a trvalo, než jsem naskočil. Věděl jsem sice, co runner dělá, ale na place jsem byl najednou zmatený, všechno vypadalo jinak; chtěl jsem honem něco dělat, abych byl užitečný, ale musel jsem se ptát - zírali na mě jako na debila. Nechápali ten důvod, proč tam jsem, ale za tři dny napětí povolilo.

Co všechno jste vlastně dělal?

Všecko, co bylo potřeba. Ale specializoval jsem se na vodu. Hned na první povel "Přines bednu!" jsem po pár metrech lapal po dechu. Tak jsem poznal, že bez vody to tam vážně nejde, a nutil ji pak všem. Tahal jsem schválně těžké věci, abych dokázal, že to dělat chci. Klapal jsem, honil tuniské runnery zvyklé ležet ve stínu, prostě plnil úkol runnerů dojít, donést, přestěhovat. Ovšem u Tobruku to dělali všichni, což při natáčení doma nevidíte, tady platí - moje práce, tvoje práce, kdežto v poušti každý každému pomáhal. Když jsem nosil vodu, aby dodržovali pitný režim, Petr Vaněk ji ode mě nejdřív nechtěl. Říkal: Neblbni, to je trapný.

A kde jste spal? S herci ve stanu, nebo se štábem v hotelu?

Jak kdy. Většinou postel a teplá sprcha vyhrály, ale párkrát jsem zůstal v poušti, a to byl zážitek! Od písku se v noci odráží světlo, vypadá to jako tichá měsíční krajina, stojíte uprostřed všeho a ničeho - to se nedá popsat. Poušť je vážně jako krásná, ale zákeřná ženská. Musíte být pořád ve střehu - než ujdete pár metrů bez vody nebo zvednete kámen.

Nelitoval jste někdy? Třeba ze strachu nebo proto, že jste si nemohl zahrát?

V tom smyslu, že to byla chyba, jsem nelitoval ani jednou. Únavu jsem zažil, strach jen ve chvíli, kdy jsem "hrál" ruku držící kulometný pás - ale to byla spíš tréma, že jim to zkazím. Štírů a hadů jsem se nebál, leda bych byl sám, ale ostatní mi řekli, jak na ně. A že jsem nepatřil k hercům, je úplně fuk. Tam totiž neexistovaly žádné kasty, což byla součást Marhoulovy strategie. Navíc občas čeká celý štáb jen na runnera - Co se flákáš, běhej! A to má člověk pocit, že teď to fakt závisí na něm.

Byla zkušenost z Tobruku pro budoucího režiséra, kterým chcete být, důležitější než škola?

To platí o každém natáčení, ale Tobruk byl úplně nadoraz. Což znamená i naprosto jiné rozhodování: nemáte žádná zadní vrátka, žádného messengera ani taxík. Největší zkušenost, kterou mám od Václava Marhoula, je ledový klid v 52 stupních Celsia, neuvěřitelná vůle a vědomí, že tuhle hru si zvolil a nemůže z ní vystoupit.

Změní takový zážitek člověka navždy, jak tvrdí herci?

Herci dostali v zimních uniformách do těla; přesto, když jeli na čas domů, byli nešťastní, těšili se zpět a na konci měli pocit dezertérů. Já měl ještě měsíc po návratu intenzivní dojem, že jsem pořád tam. Vracel jsem se z návštěvy u Vaňka a nedokázal jsem si chytit taxi ani nastoupit do tramvaje, šel jsem celou cestu pěšky. A teď na projekci Tobruku pro štáb stačilo brnknout na strunu, a všechno to ožilo. S delším odstupem to bude jiné, o sto osmdesát stupňů to asi člověka neobrátí, ale uloží se to v něm a obrovsky ho to obohatí.

Mysleli jste v poušti na skutečné vojáky od Tobruku?

To kvůli nim o sobě herci hrozně pochybovali, že to není ono, že se tomu nemůžou vyrovnat. Hlavně po večerech přicházely nálady -sakra, těm lidem šlo o život, a my řekneme "Stop" a smějeme se, i když je to tu drsné... Právě proto se snažili jít co možná nejvýš.

Co kdyby znovu přišli třeba Rusové - šli by herci od Tobruku bojovat?

Oni by do toho určitě šli. A s nimi bych já šel taky.

***

Žádné kasty "Že jsem nepatřil k hercům, je úplně fuk. Tam totiž neexistovaly žádné kasty, což byla součást Marhoulovy strategie." Vojta Kotek