Tobruk

Napsali o nás

Rozhovor s Václavem Marhoulem

Když jsem se rozhodoval, s kým udělám rozhovor, padla volba na pana Marhoula právě pro jeho dva filmy: Mazaného Filipa a připravovaný Tobrúk. Obojí totiž působí jako závan čerstvého vzduchu do hořce komediální atmosféry současné české kinematografie...

Na internetu jsem zjistil, že jste vystudoval FAMU. Jaký obor?
 
Obor produkce. I na střední škole jsem studoval produkci. Jinými slovy jsem se nejdříve učil lézt a pak teprve chodit.

A jestli to není příliš osobní: Vzali vás napoprvé?

V roce 1979 brali na denní studium čtrnáct lidí a přesto, že jsem se umístil na sedmém místě, nevzali mě. Podal jsem písemné odvolání děkanovi s otázkou, jak je to možné, že bych rád vznesl tímto dotaz na regulérnost přijímacích zkoušek a zároveň jsem tak trochu v pozadí lehce naznačoval, že bych kvůli tomu napsal dopis třeba i na ministerstvo školství. Po několika týdnech nejistoty pak přišel opravný dopis s tím, že mě tedy ke studiu přijímají. Dodnes si myslím, že tam tenkrát asi někdo měl nějakou strašnou tlačenku a pravděpodobně pak počet studentů rozšířili, protože nakonec nás v ročníku bylo patnáct.

To já jsem se tam taky hlásil a nevzali mě vůbec…

No víte, moje výhoda asi byla, že jsem měl vystudované Čimelice. To byla střední průmyslová škola filmová blízko Písku, která už dnes bohužel neexistuje. Přijímačky na FAMU tedy byly z oboru, který jsem čtyři roky studoval. Vedle studií jsem tou dobou už taky za sebou měl praxi asistenta produkce na Barrandově, Krátkém filmu, v televizi a ve filmovém studiu v Bratislavě. Mnoho otázek při zkouškách mně tak přišlo triviálních. Dost lidí se tam hlásilo přímo z gymnázií, nevěděli nic o filmu, výtvarném umění nebo o literatuře. To všechno jsem nějakým způsobem v Čimelicích měli. A navíc jsme tam točili i studentské filmy a televizní inscenace.

K režii jste se ale dostal až v případě Mazaného Filipa. Proč zrovna tenhle námět?

Nejdříve jsem Filipa režíroval na divadle, pak teprve ve filmu. V Divadle Sklep byl v premiéře uveden v roce osmdesát šest. Ale až po jedenácti letech, ve chvíli kdy jsem hledal námět pro svůj film, který jsem chtěl vyrábět nezávisle pod svojí společností Silver Screen, mě napadlo, že bych rád vlastně rád převedl Mazaného Filipa na stříbrné plátno, vlastně jsem ho vždycky toužil zfilmovat. Popravdě jsem od začátku nepřemýšlel o tom, že bych ho sám režíroval, přemýšlel jsem o mých zkušenějších kamarádech jako třeba o Tomáši Vorlovi či Milanu Šteindlerovi, ale nakonec jsem se rozhodl to realizovat sám, protože jsem si uvědomil, že ta látka je natolik moje, že bych se stejně do toho neustále pletl a furt bych chodil na plac, stál mu za zády a říkal: „Počkej, já jsem to myslel jinak“ a podobně… Nakonec jsem se teda té drzosti dopustil. Drzosti říkám proto, že jsem nikdy předtím nezrežíroval ani metr filmu a moje zkušenosti v této profesi byly de facto nulové.

A věděl jste, že jako druhý film chcete natočit Tobrúk?

Ne, nevěděl. Já jsem přemýšlel o mnoha věcech, stejně jako o nich přemýšlím teď, ale v podstatě jsem ještě nebyl tak daleko, abych ve chvíli, kdy jsem dodělával Filipa, přemýšlel vážně o dalším projektu. Je to stejně vždycky nakonec tak trochu i dílo náhody. Asi po půlroce od uvedení Filipa do kin jsem se dostal k novele „Rudý odznak odvahy“ od Stephena Cranea a právě na jejím základě se rozhodl, že napíšu Tobruk. Vlastně jsem se rozhodl během pěti minut, těsně po jejím dočtení, nad ránem, venku sněžilo, bylo to v Rakousku na horách, kde jsem byl s dětmi lyžovat. Jde vlastně vždycky o to, abyste se nějak umanul. Aby to ve vás probouzelo fantazii a obrazy. Abyste si to začal malovat. V duchu začal spřádat dialogy. Musíte propadnout, řekněme nějaké dejme tomu vášni a zarputilosti. Musíte si říct: To je ono. A to se dopředu těžko plánuje.

Proč právě boje v Africe?

Craneova kniha, která jinak vyšla v New Yorku v roce 1897, líčí osudy mladého vojáka za války Severu proti Jihu. Jde tedy o historické období, které by nás tady až tak moc nezajímalo. K tomu musím dodat, že scénář Tobruku není přímou adaptací té knihy – já jsem si z ní vzal čistě problém, který řeší, řekněme problém deziluze a boje o svojí vlastní důstojnost v tak vyhraněných situacích, které může s sebou nést jen a jen válka. Takže jsem začal přemýšlel o tom, kam a hlavně do které určité doby s návazností na naše dějiny, bych měl vůbec příběh aplikovat. Přistoupil jsem k tomu klasickou vylučovací metodou. Je to příběh pěšáků, takže československých pěšáků. V první světové válce ne, takže ve druhé. Východní fronta? Ne, o té už toho bylo natočeno spoustu. Obrněná brigáda v Anglii, která se vylodila v Normandii a bojovala u Dunkerque? Anebo 11. východní prapor, který bojoval v Sýrii a v severní Africe? To poslední mně nakonec přišlo nejlepší, protože jde o poušť, a ta je výtvarně a filmařsky hodně inspirující. Dalším důvodem také bylo, že na tuto jednotku a vojáky, kteří v ní bojovali, bylo nejvíc zapomenuto. Mnoho lidí ještě před třemi lety vůbec netušilo, že nějací Čechoslováci bojovali v africkém písku a kamení.

Proč ne první světová válka?

Protože první světová válka mě až tak nezajímá. Takhle - příběh, který kniha a nakonec film Tobruk rozvíjí, by se mohl odehrát v jakékoliv válce a v jakémkoli čase. Je to úplně jedno. Ale druhá světová válka je, myslím, stále aktuální. První světová je uzavřenou kapitolou, její reminiscence už dnes tak patrné nejsou. Ale důsledky druhé světové války nejsou ani po 63 letech uspokojivě vyřešeny. Například tahanice mezi Ruskem a Japonskem o Kurilské ostrovy, holocaust, současné vzepětí neonacismu … Ty věci jsou stále živé.

Téma druhé světové války je vám asi blízké. Zjistil jsem, že jste se podílel na přípravách oslav 60. výročí konce války. Jak?

Nejenom 60., ale i 55. a 50. Ve všech třech případech jsem organizoval vojenskou přehlídku. Akorát se mluví hlavně o té poslední, protože se uskutečnila v Praze, na kontroverzní Letenské pláni a byla největší. V rámci dobrého ducha pragocentrismu byla pozapomenuta velká vojenská přehlídka v roce 2000 v Plzni. Pravdou je, že dějiny druhé světové války mě baví studovat, mám na toto téma mnoho knížek a dokumentárních filmů. Neustále mě to zajímá. Nejen z vojenského hlediska, ale třeba i z hospodářského, politického, apod.

Popsal byste Tobruk jako bojový nebo spíš psychologický film?

Asi to druhé, ale taky to není úplně přesné. Já jsem vždy spíše říkal, že jde o vztahový film – vztahové drama. Nejsem ale vlastně úplně schopen se dopustit přesné definice žánru, protože Tobruk nakonec obsahuje psychologické scény. Určitě to ale není melodrama, protože, až na jednu malou výjimku, v něm absentují ženské postavy.

Nelákalo vás se pokusit o mezinárodní produkci? Získat tak víc peněz…

Mezinárodní koprodukce je velmi těžká producentská kategorie. Tohle můžete realizovat ve chvíli, kdy jste se jako režisér a i jako producent, úspěšně etabloval za hranicemi českého ďolíku. V tu chvíli máte na to, abyste patřičné lidi oslovil a oni vám hlavně se zájmem naslouchali. Samozřejmě že se o to snaží nějakým způsobem všichni, ale reálně je v této pozici jen Honza Svěrák nebo třeba Bohdan Sláma, protože jejich filmy uspěly právě i v zahraničí. Pokusil jsem se pro Tobruk navázat produkční vztah s Poláky. Bitva o Tobruk je pro ně, stejně jako třeba bitva o horu Monte Cassino v Itálii, symbolem národní hrdosti, statečnosti a vlastenectví. Ale nevyšlo to. Právě z těchto důvodů chtěli příliš zasahovat do scénáře, až to nakonec třeba končilo i tak absurdním požadavkem, aby hlavní hrdina byl Polák. Zkrátka všichni v Polsku vědí, co byl Tobruk, u nás tomu bylo donedávna naopak.

Nás to učili. Akorát na základce ne, tam jsme se k druhé světové snad ani nedostali.

Vás to učili? To jsem pomalu v šoku, nevěděl, že je to vůbec v osnovách. Každopádně jsem po pokusu s Poláky zvažoval i evropské fondy a programy, jako třeba Eurimage, ale je to prodírání se houštinou neuvěřitelné byrokracie a vůbec. Taky musíte splnit základní podmínku pro to, abyste vůbec mohl o takovou podporu zažádat. Tedy když máte dvouprodukci, musí být vstup vašeho minoritního partnera minimálně dvacet procent. V případě tripartity musí dát každý minimálně deset procent. Pro zahraniční partnery ale bývá častokrát těžké sehnat i jenom těch 10%. Tak jsem to nakonec vzdal. Je pravda, že Tobruk má zahraničního koproducenta, je jím slovenská producentka Iveta Malachovská. Na Slovensku se část financí podařilo dát dohromady, ne sice hodně, ale přesto velmi důležitých. Ve finále je každá koruna dobrá.

Se svými snímky jdete proti proudu hlubokých lidských příběhů. Proč?

Vy považujete české komedie za hluboké lidské příběhy?

Hluboké asi ne, špatně jsem se vyjádřil. Myslel jsem, že Mazaný Filip je v podstatě šílená parodie a když to srovnáte například s Vratnými lahvemi…

Už vám rozumím. No, to je pravda. Já jsem vždycky říkal, že Filip je vlastně tak nějak nezařaditelný. Že to není takovej ten hezkej českej film, co dělá Svěrák a Hřebejk, není to ani lidová komedie na způsob Poldů a Kameňáků a ani nic neřeší na rozdíl od filmů, které třeba dělají David Ondříček nebo Zelenka. Filip vybočuje. Spousta lidí si s tím nevěděla rady, vůbec netušili, jak to mají pobrat.

A to se nám na tom právě líbí… Šéfujete produkční společnosti. Znamená to, že si můžete natáčet, co chcete?

To je ta úžasná svoboda, to nejcennější, co mám. A i když jsou někdy časy těžký, nejsou peníze a nedaří se, neměnil bych za nic na světě. Jsem stoprocentní majitel své společnosti, nemám žádného společníka a v životě bych si po předchozích zkušenostech ani žádného do firmy nepustil. Dělám jenom to, co chci a čemu věřím. Bylo by dobré mít producenta, který by pro mě a pro mé projekty pracoval. Že bych se jen čistě a výhradně věnoval psaní a režii. Ale nejde to. Nikoho takového neznám. Třeba Tobruk … Umím si živě představit, že bych jako scenárista přišel za nějakým producentem s návrhem, aby to vzal za své. Myslím, že bych nepochodil a vyhodil by mě. Možná by řekl: „Takový filmy my nechcem, chcem nějaký vztahy, problémy mezi lidma, rozvrácený rodiny, drogy… Komedii nemáte?“. Takže si to dělám všechno sám, je to čistě solitérní záležitost. Nevýhodami jsou nedostatek času, někdy přepracovanost a únava. Ale výhodou je právě ta svoboda a když to dám na decimálku, tak tvůrčí a pracovní svoboda vždycky převáží.

pokračování 13.2.

V několika filmech jste i hrál, ve Skřítkovi a v Gymplu,…

Ve Skřítkovi, v Gymplu a v seriálu Redakce a Horákovi… a vždycky to samé - policajty vojáky, detektivy…

A ty role si vybíráte sám?

Ne, já si je nevybírám, ani po nich netoužím. Herec nejsem a vůbec se za něj nepovažuju. A když mě někdo napíše do článku, že jsem herec, tak upřesňuji, že nejsem herec, ale herec divadla Sklep a to je úplně jiná kategorie. Divadlo Sklep se vyznačuje tím, že v něm nejsou herci. Všichni jsou ponaučení a talentovaní amatéři, včetně Tomáše Hanáka, který vlastně vůbec hrát neumí (smích). Já Hanáka považuji za velmi špatného herce a když ho vidím náhodou v nějakém seriálu, nevěřím mu jediné slovo. K jeho dobru je nutné zmínit, že on to ví taky a stále se podivuje nad tím, že ho někdo stále někam obsazuje.
Jeho nejlepší role jsou v Pražské pětce a v Mazaném Filipovi, tam nemá až tak moc „knedlík“ v krku a v oku. Ale my ho v Divadle Sklep máme rádi, oceňujeme jeho krásu a charisma a přejeme mu, aby to konečně někam dotáhnul…

Já měl vždycky pocit, že do těch rolí jde spíš typově…

Ne ani ne. Nemyslím. Já jsem předtím vtipkoval a tak to radši uvedu na pravou míru. Když hraje své věci, nebo věci, kterým věří, je to vždycky skvělý. A je to na něm vidět. Ale třeba právě v těch televizních seriálech má právě problém se identifikovat se svými vyumělkovanými postavami a jejich tzv. existenciálními problémy, které ho vůbec myslím nezajímají. V Divadle Sklep, ve kterém beze sporu exceluje, hraje jen to, co si sám napsal. Tak je to jednoduché.

Já se přiznám, že český seriály od první série Četnických humoresek naprosto ignoruju…

Z těch jsem tedy neviděl jediný díl, ale to není jejich chyba, mě seriály nebaví a podívám se na pár minut jen tehdy, pokud v nich hraje někdo, koho bych rád viděl nebo o něm přemýšlím, že bych ho obsadil. Ano, sám v nich někdy hraju, když mně to někdo nabídne a když je to aspoň trochu o něčem, tak to vezmu. Taky honoráře jsou na seriálech dobrý, byl bych blázen, kdybych to odmítal. Vlastně si tím přivydělávám. Stejně jako si přivydělávám tím, že moderuju třeba večírky.

A víte, že na CSFD jste v kategorii herec?

Na internetu se dá najít vůbec takových blbostí, konin a faktických blábolů. Kupříkladu jsem někde u nějakého svého odkazu viděl, že jsem hrál v nějakém filmu, o kterém jsem v životě neslyšel. Ale ve Sklepě mě herectví vyloženě baví, představení je pro mě někdy až taková očista od stresu, kdy třeba sháním peníze na film a tak podobně. Takhle dorazím do šatny a nemám v příštích několika hodinách za úkol nic jiného než pobavit lidi a dělat ze sebe šaška. Neberu to jako práci. Spousta profesionálních herců chodí do divadla večer co večer jako do práce. A protože jsou to jenom lidi, tak se jim tam občas nechce. Ale v případě Sklepa je to tak, že hraju tak strašně málo, že se na to těším vlastně vždycky. Nehledě na to, že Sklep je vždycky jenom zábava a neřeší se lautr nic.

Neláká vás pracovat na televizní seriálu, když vidíte, jak jsou úspěšné?

Kdybych měl točil seriál a kdyby mě to mělo bavit, tak by to musela být asi jenom nějaká ujednocená sága.

Myslíte jako od Spielberga ta desetidílná minisérie Unesení?

Na seriálech nesnáším, když nekončí. Například jsem se začal dívat na Ztraceni. První čtyři díly mě to fascinovalo, bylo to takový tajemný a mystický. Nikdo by mě ale dnes nepřinutil, abych se na to podíval znovu. Úžasný seriál, a shodou okolností s válečnou tématikou, je Bratrstvo neohrožených. Deset dílů, každý se svou samostatnou příběhovou linii a ne donekonečna natahované a umělé vztahy. Ale asi by mě bavila ta sága. Seriál, kterým byste listoval jako učebnicí dějepisu. To by mě bavilo i psát. Tedy vysledovat historii československé a posléze české státnosti v průběhu 20. století přes první světovou válku, první republiku, hospodářskou krizi, německou okupaci, druhou světovou válku, komunistický převrat, politické procesy, rok 1968, normalizaci a tak dál a to všechno na příběhu jedné skupiny lidí či místa. Takový seriál by měl třeba 15 hodinových dílů. Ale to jsou jen bohapusté teorie. Aby takový seriál za něco stál a aby skutečně autenticky a věrohodně kopíroval svojí dobu, měl by rozpočet teoreticky třeba 500 až 600 milionů korun, protože v papundeklových dekoracích by se mohl odehrávat jen ztěžka.

Na to bych se rád podíval. A co říkáte na projekty typu Noc filmových nadějí?

To je dobrý a jediný, co mě mrzí, že na to nemůžu jít.

Jít?

Tenhle projekt přece vznikl v kině Aero před lety. Vzali famácké filmy a udělali přehlídku i amatérských filmů. Na Nově, za což jim musím dát velké plus, kde tento projekt probíhá, je problém zase v tom, že jak odbije půlnoc, začnu usínat. Mám jako každý nějakým způsobem nastavené vnitřní hodiny a už mi taky není dvacet… Z noci filmových nadějí se tak pro mě stává Pozdní večer filmových nadějí. Proto taky strašně „miluju“ ČT2, kde ty nejlepší filmy zhusta dávají od půl dvanácté v noci. Třeba filmy Woodyho Allena mně velmi rychle utekly, protože jsem při nich usnul.

Je škoda, že je to jen pro studentské filmy a ne amatérské…

Přehlídka amatérských filmů se koná… myslím, že v Pelhřimově. Nejsem si jistý. Člověk na to musí být trošku blázen, musí mít výdrž, protože spousta těch filmů je nedokonalých a spousta jich je naopak geniálních. Takže musíte vytrpět řadu těch, dejme tomu, nepovedených, abyste si finálně dočkal velkého zážitku. Tak tomu bývá i ve Varech, kdy se v rámci jedné sekce promítají krátké hrané filmy z celého světa.

Takže sledujete amatérské filmy?
 
Ne, vlastně ne. Ve Varech se asi nejedná o čistě amatérské filmy, ale o nezávislé. Jenomže ty často dělají lidé, kteří vlastně amatéry jsou. Čert aby se v tom vyznal … Čas od času mně taky někdo pošle svůj film do kanceláře s prosbou, abych se na něj podíval. Ale dělám to moc nerad. Nejsem žádný arbitr ani kritik a vůbec si nemyslím, že bych k tomu měl nějakou kvalifikaci. Svého času, ale to je strašně dávno, jsem chodil na famácké klauzury. Zajímalo mě, co točí studenti, chtěl jsem vidět i jiné filmy, než jen ty, které jsou pak uvedené na festivalu FAMU. To jsem ale ještě dělal na Barrandově a zajímalo mě, jaké talenty se dají na škole najít. Teď jsem rád, že stíhám aspoň dělat na svých věcech.

Webmagazín Rozhledna | 12. 02. 2008 | Stanislav Antoň

zpět >>