Tobruk

Napsali o nás

Náš národ má s hrdiny problém

Už rok a půl se režisér Václav Marhoul připravuje na svoje životní dílo, válečné drama Tobruk. Povídali jsme si s ním o tom, proč si Češi neváží svých válečných hrdinů, proč se bojí amerického radaru a jaké to je být čtyřnásobným otcem, režisérem, scenáristou a producentem v jedné osobě. 

* LN V září příštího roku začínáte točit válečné drama Tobruk, kterým chcete vzdát hold českým a slovenským válečným veteránům bojujícím v druhé světové válce. Proč jste si jako dějiště příběhu vybral právě libyjský přístav, když českoslovenští vojáci válčili například i v Británii nebo na východní frontě? 
 
 Důvody jsou dva - za prvé mě lákalo to, že o Tobruku se toho moc neví, a za druhé poušť je velmi zajímavá scenérie pro film. Prostě když jsem přemýšlel, kam chci příběh zasadit, vypadla z toho Afrika. Nakonec ale nebudeme točit v Libyi, kde je Tobruk, ale v Tunisu. V Libyi totiž neexistuje jediná filmová společnost, která je schopná filmaři poskytnout servis, leckde se ještě válí nevybuchlá munice z druhé světové války, navíc všude, kam namíříte kameru, jsou dráty vysokého napětí. Prostě se tam točit nedá. Potřebovali jsme najít lokaci, která připomíná Tobruk, ale je pro filmaře únosnější. Při obhlídkách jsme najeli 12 700 kilometrů. V životě jsem se takhle nenajezdil! Projeli jsme Libyi, Egypt, Maroko, a nakonec jsme objevili lokace v Tunisu. 

* LN Do jaké míry se chcete držet historických reálií?Mám na mysli třeba zbraně a uniformy. 

 V této souvislosti musím připomenout jednu věc - českoslovenští vojáci byli v Tobruku dvakrát. Poprvé v roce 1941 a pak v roce 1943. Já jsem se zaměřil na rok 1941, kdy se odehrávalo první pěší nasazení, kdy se bránil ten perimetr. Podruhé tam byli už protiletadloví dělostřelci, ale to je úplně jiná kapitola. V roce 1941 tam sice nebyly žádné tanky, což je pro nás, filmaře, dobře, ale stejně je to složitá věc sehnat dobové uniformy, zbraně a různé jiné rekvizity. Budeme muset nechat ušít třeba stany, ale řešíme i otázku, jak na nich docílit patiny opotřebovanosti. Největší problém mám s lehkým kulometem Bren. To je velmi vzácná zbraň a já nejsem schopen ji sehnat. 

* LN Ani Vojenský historický ústav ji nemá? 

 Možná že má, ale myslím, že ten kulomet mají ve funkčním stavu a s tím by mě nepustili přes hranice. 

 * LN Ve vašem filmu nebude žádná love story, která byla například v Tmavomodrém světě nebo v Pearl Harbouru... 

 (skočí do řeči)

 Ježišmarjá! Pearl Harbour, to byl snad nejhorší film, co jsem v životě viděl 

* LN To možná byl, ale ve vašem filmu se vůbec neobjeví ženské postavy, nebude to nuda? Copak nevíte, že kasovní úspěch zaručuje silná trojka: smutek + smích + láska? 

 To, co naznačujete s ženskou postavou, která většinou zasáhne do osudu hlavního hrdiny, tomu já říkám 'americké kopyto'. Americké ševcovské kopyto je, že když se točí válečný film, tak tam musí být láska, protože jinak je to 'nekomerční'. Budu vám to ilustrovat na příkladu. Díval jsem se na jakýsi americký film, který se odehrával v ponorce. A říkal jsem si, to jsem zvědav, jak tam tu ženskou dostanou. Samozřejmě že se tam objevila - ona se mu zdála! Nabíjeli torpéda, chlapík byl na kapitánském můstku a ta žena se mu zjevovala. Jediné, co tam chybělo, bylo líbání. Musím říct, že u Tobruku jsem ještě ve druhé verzi scénáře ženskou postavu měl, ale byla to maminka, ne milenka. Jenže ve třetí verzi se mi ztratila jako pára nad hrncem. Ten film je skutečně žánrově čistý. 

 * LN Nepřemýšlíte tedy ani o tom, že by se vašemu hlavnímu hrdinovi Jiřímu Pospíchalovi nakonec nějaká žena zjevila třeba v erotickém snu? 

 Tak já vám něco prozradím - určitě o tom nepřemýšlím. (smích) 

 * LN Kromě toho, že film produkujete a budete režírovat, jste i autorem scénáře. Spolupracoval jste při práci na něm s tobruckými krysami? 

 (Hanlivé označení vojáků, kterým tak říkali němečtí vojáci, protože byli v Tobruku obklíčeni. Později se tak začali označovat sami vojáci - pozn. red.) Tenkrát jich bylo v Tobruku asi 650 a dnes jich žije ještě několik desítek. Já se s některými z nich scházím. Nejvíce jsem v kontaktu s panem plukovníkem Hněličkou. Často mu volám i kvůli naprostým detailům - například tam máme scénu, která se odehrává u latrín, a moje otázka byla - čím si vlastně oni vypomáhali? Byl, nebo nebyl papír? Nebyli jsme schopni na to přijít, tak jsem zavolal panu Hněličkovi a odpověď jsme dostali. 

 * LN A byl, nebo nebyl papír? 

 Nebyl! Řešili jsme i spoustu jiných záležitostí. Snažil jsem se co nejvíc nahlédnout do života vojáků, studoval jsem dobové materiály, rozkazy, zápisky, jejich osobní deníky. Ty bylo pro mě nejcennější, protože tam byly jejich zážitky necenzurované. 

* LN Jak tito vojáci dopadli po nástupu komunismu? Podobně jako letci působící v Británii, kteří skončili ve vězení? 

 Je to stejné schéma. Dost jich skončilo v komunistickém lágru, protože to byli tzv. zápaďáci. Ale musím dodat, že spousta lidí to má popletené, když si myslí, že východní armáda byla komunistická, že na tom snad byli ti vojáci lépe. To je naprostý nesmysl, protože shodou okolností bylo víc antikomunistů ve Svobodově armádě, která bojovala u Dukly, protože ty Rusáky a slavný komunismus měli z první ruky. Oni viděli na vlastní oči, co to je být sovětským vojákem v komunistickém Rusku. A vůbec se jim to nelíbilo. Také mnoho z nich bylo zavřených v koncentráku. 

* LN Roli hlavního hrdiny Jiřího Pospíchala jste svěřil Janu Medunovi, pro něhož to bude filmový debut. Nejdete do příliš velkého rizika, když neobsazujete mediálně neznámé tváře? 

 Já chci natočit autentické drama a ve chvíli, kdy tam dám slavného herce, tak to nebude uvěřitelný, opravdový příběh. Myslím, že divák je schopen lépe se ztotožnit s někým, koho nezná, kdo za sebou nemá nános reklam a syndrom vykloubeného zápěstí z toho, jak neustále rozdává autogramy. Honzu Medunu jsem viděl, ještě když byl v posledním ročníku na DAMU. Okamžitě jsem věděl, že je to obrovský talent. 

* LN Herci nebudou bydlet v žádném Puppu, budou skoro tři měsíce v poušti. Procházejí nějakým výcvikem? A neprotestují proti tomu? 

 No, když jsem je seznámil s tím, čím vším musí projít, byli trošku zaskočeni. Ale všichni na to přistoupili. Protože ještě netuší, do čeho jdou. (smích) 

* LN Takže na konci natáčení bude poslední záběr, jak vás herci s pomocí štábu zabijí 

 Ano, přesně. Nejhůř na tom jsou tři lidi - já, kameraman Vláďa Smutný a Honza Meduna. To jsou tři lidi, kteří nemohou z natáčení odjet. Víte, já chci, aby z toho filmu bylo cítit to vedro, aby vám skoro skřípal písek v zubech, proto potřebuji, aby těch deset týdnů žili herci jako vojáci. Problém je ten, že nikdo z nich na vojně nebyl. Někteří ani nevědí, jestli se salutuje pravou, nebo levou rukou! Budou procházet výcvikem, tři dny a dvě noci se ani trošku nevyspí. Nazval jsem to sedmi kruhy pekla. A potom budou mít výcvik přímo v poušti týden před zahájením natáčení. 

* LN Víte, co mi není jasné? Ta vaše fascinace válkou, když jste podle svých slov vojnu a armádu nenáviděl. 

 Ono se to nevylučuje. Já jsem nenáviděl tu bolševickou, komunistickou armádu, ty důstojníky, ono se ani nedá říct důstojníky, ale gumy vypatlaný. Dnes armáda není komunistická, je to armáda, s níž se ztotožňuji. Samozřejmě, že armáda z druhé světové je o to cennější, že v ní bojovali lidé, kteří byli motivováni láskou k vlasti a demokracii. Mezi tím bohužel nastalo oněch čtyřicet problematických let. Obrovsky si vážím veteránů z druhé světové války, ale i současných veteránů třeba z Perského zálivu. Jenže bychom jim měli projevovat větší úctu. 

* LN Mně se zdá, že nikdo moc neví, jak jim tu úctu projevovat. Čím to je?  

 Náš národ má rozhodně s hrdiny problém a já se domnívám, že by ho neměl, kdyby nebylo roku 1938. Ve chvíli, kdy došlo k mnichovské dohodě, k postoupení pohraničních oblastí Hitlerovi, začal náš konec. Rok 1938 nám zlomil páteř vedví a ta páteř už nikdy nesrostla. Agonie jen pokračovala rokem 1948. Kdybychom šli do války a bránili se, mohli bychom si sami sebe vážit. Ano, pravděpodobně bychom tu válku prohráli, ale o to přece nejde, alespoň by náš národ nacistům nelízal boty. Nejdřív lízal boty nacistům, potom komunistům, Rusům. 

* LN Teď ale spousta lidí říká, že lížeme boty Američanům. 

 Podle mě je to naprostý nesmysl. Nejsem si vědom toho, že by tady byli nějací američtí vojáci, kteří by zavírali a popravovali lidi nebo je stříleli na ulici jako Rusové. Je to zjednodušování, které se veze na módní vlně antiamerikanismu. Dneska když řeknete, že jste amerikanofil, tak vás lidi mají za naprostého hlupáka. 

* LN Tím jste mi výborně nahrál, chci se vás totiž zeptat na radar. 

 Jsem samozřejmě pro radar. 

* LN Ale to jste jeden z mála. 

 Ano, jsem jeden z mála, kdo je pro radar, a jeden z mála, kdo to řekne veřejně. A jsme zase u toho: lidi nechtějí žádné radary, nechtějí slyšet o nebezpečí, protože nás se to přece netýká. To je přesně to samé, co se dělo před válkou - hlavně buďte kluci v pohodě, hlavně tady nic nevyvádějte, oni nás nechají být. Jasně, že nás nenechali být. Ale my jsme prostě národ, který má obrovský problém s tím, že kvůli téhle povaze nemá svoje hrdiny. Nebo jich pár má, ale nikdo už o nich neví. Pro příklad - myslíte, že někdo z mladých lidí ví, kdo byl Jan Palach? Můj kamarád Jaroslav Róna učí na Akademii výtvarných umění a dal adeptům na studium na AVU otázku: co se stalo v roce 1989? A nějaká slečna řekla, že tehdy Němci upálili Palacha. Co na to říct? Veteráni, političtí vězni, to je chodící výčitka tohoto národa. Oni svou existencí připomínají prohřešky konformnějších lidí, těch, co by museli jít do sebe, a to se jim nechce. Vždyť jsme my všichni tak trochu fízlovali, tak trochu spolupracovali. My ani nejsme schopni žádné sebereflexe. 

* LN Když jste tak kritický k Čechům, napadlo vás někdy, že byste tady nežil, že byste se přestěhoval třeba do Anglie? 

 Já jsem anglofil a Británii mám rád, ale odpovídám ne, nechtěl. Jsem Čech a chci žít tady. Budu do toho rýpat a doufat, že se něco změní. 

* LN Příprava filmu vás asi hodně zaměstnává. Stíháte ještě hrát v divadle nebo pořádat výstavy, tak jak jste to dělával dříve? 

 Zrovna tento měsíc jsem ve Sklepu dvakrát hrál. Divadlo Sklep je pro mě radost, psychoterapie, protože v momentě, kdy tam vstoupím, vykouří se mi z hlavy všechny problémy - namaluji si tužkou kníra, vlítnu na pódium a dělám ze sebe šaška. Ale pro mě je také strašně důležitý sport, jenže to teď nestíhám, takže mně úžasně narostlo břicho a to mi dost vadí. Navíc se mi před pár týdny narodilo čtvrté dítě a to je dost náročná disciplína. Musel jsem rezignovat na některé svoje zájmy. Ona ta trojí funkce scenáristy, režiséra a producenta je asi tak pětkrát náročnější, než to bylo v případě mého posledního filmu, Mazaného Filipa. 

* LN Z čeho zatím žijete, než vám Tobruk vydělá nějaké peníze? 

 Normálně si vydělávám jako organizátor různých akcí, moderátor, herec, což jsou velmi dobře placené činnosti, ale teď to nestíhám. Naštěstí si Mazaný Filip vedl dobře, a protože mám práva, docela slušně se mi s ním obchoduje. Takže jsem se rozhodl investovat peníze z Mazaného Filipa jako ve sportce, jenom ta sportka se jmenuje kapitálové trhy. 

* LN Daří se vám? 

 Naštěstí ano. Musím říct, že na začátku letošního roku to nebylo jednoduché, protože padaly světové burzy. A moje nálada padala společně s jejich indexem. Naštěstí se to vzpamatovalo a všechno je zase v pořádku. 

*** 

Curriculum vitae 
Václav Marhoul 

* Narozen 30. ledna 1960 v Praze 
* Po absolutoriu FAMU se živil jako producent, režisér a herec. 
* Na počátku 90. let se stal generálním ředitelem Barrandovských studií, která vedl po dobu sedmi let. 
* V roce 1997 založil společnost Silver Screen, která se věnuje produkci českých hraných filmů. *V roce 2003 natočil celovečerní film Mazaný Filip. 
* Realizoval výstavy výtvarné skupiny Tvrdlohlaví, organizoval oslavy 55. a 60. výročí ukončení 2. světové války. 
* Účinkuje ve filmech i seriálech (Skřítek, Redakce). 
* 2. září 2007 začíná točit válečné drama Tobruk.