28. 08. 2007
S pokřikem „Hurá na Tobruk!“ se třináct herců v čele s Václavem Marhoulem v pátek 24. srpna před půlnocí na pražském letišti rozloučilo se svými příbuznými a přáteli a společně nasedli do letadla směr Tunisko.
Hned v sobotu jim začal týdenní výcvik, po němž začne více jak dvouměsíční natáčení ve vyprahlé poušti.
Svolat tiskovou konferenci na pátek v devět večer, a ještě na kraj Prahy, do Ruzyně, to už chce dost odvahy. Přesto to producent a režisér Václav Marhoul risknul. Důvod byl jednoduchý. Hodinu před půlnocí startovalo letadlo směr Tunisko a v něm nejpodstatnější část filmového štábu nového českého filmu Tobruk. V čele týmu samozřejmě Václav Marhoul, dále pak 13 herců (Jan Meduna, Petr Vaněk, Robert Nebřenský, Andrej Polák, Martin Nahálka, Michal Novotný, Matěj Hádek, Kryštof Rímský, Radim Fiala, Petr Stach, Petr Lněnička, Matúš Krátky, Petr Halberstadt), plukovník Karel Klinovský (vojenský veterán a „trenér“ tohoto týmu), lékař Vladimír Pecháček a část produkce.
V Tunisku pobude tvůrčí tým více jak dva měsíce. Ovšem žádná dovolená v Hammametu nebo v Sousse. Více jak šedesát dnů v poušti v regionu Douz, sem tam nějaká ta písečná bouře, a to vše při pekelných teplotách blížících se ve dne padesáti stupňům, v noci šplhajícím ke třicítce. No a pak ještě jako přívažek jeden jediný den jakés takés relaxace u moře. „To si ale hoši musí nejdřív pěkně odpracovat,“ podotkl režisér a scenárista v jedné osobě Václav Marhoul. Připomněl rovněž, že už několik týdnů technický tým pod vedením architekta Jana Vlasáka připravuje vlastní natáčení, které odstartuje 2. září. Budují se zákopy, připravuje se terén pro bojové scény, při první klapce nesmí chybět budovy pevnosti a všechno další. Přípravné práce trochu komplikuje terén - stroje při hloubení zákopů narazily na skálu, později na vápenec, a tak se bude muset asi povrch ještě trochu nabarvit do žlutohněda. Do slova a do písmene, protože by jinak záběry vypadaly jako uprostřed zimy. „Také některé stroje vypůjčené v místě nejsou zrovna nejnovější,“ přiblížil další problém režisér. „Mám zprávy, že už dosloužily snad všechny, až na archaický traktor, který zatím slouží. No, necháme se překvapit...“
Už před pár týdny odjel do Hamburku transport s historickými bojovými vozidly a s desítkami kontejnerů nejrůznějšího zařízení. „Celý ten náklad zatím uvízl prý někde ve Valencii,“ skepticky informoval Václav Marhoul. „Ale prý je to už na dobré cestě. Lépe to snad dopadne s ručními zbraněmi. Jsou to sice nefungující repliky, přesto je tuniští experti už nějaký ten pátek zkoumají. Co kdyby?“
Jinak byla ovšem nálada v odletovém salonku na letišti skvělá. Mladí herci si užívali posledního českého pohoštění, trochu žehrali (v čele kverulantů byl doktor Pecháček, někdejší vojenský lékař z Plzně), že došlo plzeňské pivo a v lednicích je už jen budvar. Při rozhovorech vyšlo najevo, že jeden jediný z mladých herců, totiž Petr Stach, zažil vojnu na své vlastní kůži. „Jsem svobodník v záloze,“ prohlásil hrdě. Ostatní herci se vzhledem k datu narození někdejší hrozbě mladých mužů úspěšně vyhnuli. Situace a podmínky z druhé světové války si tedy museli „nastudovat“ především při nedávném soustředění ve Vyškově. Cvičil je tam Karel Klinovský. „Dostali strašně zabrat. Dokonce bych řekl, že to bylo horší, než co je čeká v Africe. Doslova padali na hubu. A když už mleli z posledního, museli do toho jít znovu. Na to, že jsem si myslel, že jsem dostal do rukou maminčiny mazánky, jsem musel zapomenout. Velmi brzy mě přesvědčili, že to s nimi půjde. Dokonce si troufnu prohlásit, že jsou tak dobří, že bych s nimi klidně šel do nějaké zahraniční vojenské mise. A to není fakt žádná procházka růžovém sadem.“
Další zkušenosti museli představitelé československých vojáků od Tobruku „nakoukat“ z více než desítky válečných filmů nebo z filmů s „pouštní“ tematikou. Patřilo k nim například výtečné ruské drama Jdi a dívej se, legendární Pahorek Sydneyho Lumeta s fantastickým Seanem Connerym v hlavní roli, proslavený protiválečný německý snímek Most, britský film Umírání za dlouhého dne oceněný Zlatou mušlí v San Sebastianu, česká klasika Jindřicha Poláka Nebeští jezdci nebo Brynychova Oáza s Radoslavem Brzobohatým a Rudolfem Hrušínským.
Tobruk bude natáčet kameraman Vladimír Smutný na klasickou filmovou „pětatřicítku“, kromě tuniských exteriérů čeká filmaře v listopadu čtrnáct dnů v pražských ateliérech, pak přijdou ke slovu dokončovací práce (střih, postsynchrony, míchačky), no a někdy v květnu příštího roku by měl být Tobruk hotov. Slavnostní premiéra je plánovaná na 10. září 2008.
To všechno je ale ještě strašně daleko. Nejaktuálnější je teď samotné natáčení v severní Africe. Natáčení příběhu o československém pěším praporu, který po boku Angličanů, Australanů, Poláků a Jihoafričanů bránil před německou a italskou přesilou poslední spojenci ovládaný přístav v Libyi – Tobruk. Psal se podzim roku 1941 a z 650 Čechoslováků pod velením podplukovníka Karla Klapálka se už brzy měly stát „pouštní krysy“...